23. září 2008 v 18:36 | Peetra
|
Videla jsem te, jak si sel poprve do skoly, videla jsem te vyrustat-prozivali jsme to vsechno spolu, spolecne jsme se ucili, spolecne jsme chodili do skoly-ruku v ruce, spolecne jsme se smali komedii v televizi..byli jsme jako jedno telo, jako jedna duse a ty jsi me tady nechal samotnou, odesel si v podvecer na moje narozeniny, nikdy snad nepochopim proc jsi to udelal.
Ted, kdyz tu stojim pred tvym hrobem a smutne placu. A ty se na me tak krasne usmivas z fotky na nahrobku..proc jsi to udelal..ted, kdyz nase laska zacala vskevat, ani jsem ti o tom nestacila rict..ale napravim to, to ti slibuji.
Vylovim ze zadni kapsy dzinsu kapesni nozik a mou krvi odplavim tu nastalou beznadej, necham se unaset vzpominkami, usmeji se a svezu se na zem k jeho noham.
co tak najednou takový pesimismus?