7. ledna 2009 v 18:53 | Peetra
|
Proč se probuh na mě takhle dívá!? Proč na mě civí??A jaktože je všude, kde jsem já!?
Prohrábla jsem si vlasy a nevšímala si páru temně zelených očí, které se do mě zavrtávaly. Nepatrně se mi chvěja ruka, když jsem předkladala šek k uhrade. Mladá slečna za prepážkou se na me usmála, nebylo i o nic víc jako me. Rychle jsem to vyřídila, kyvla k odchodu a vydala se pryc z banky. Oci mi zabloudily k mistu, kde predtim stal muž se zelenými oči, už tam nebyl. Troch zklamane jsem vyšla ven do mračen. Na hlavu jsem si natáhla kapuci a pospíchala jsem rychle do obchodu. Vyletela jsem ven jak sipka, protoze tam byl nával lidí a za chvíli měli uzavíračku, nechtela jsem tam vystát díru.
"Ahoj Micko, jak ses měla??hm."poškrábala jsem kočičáka a ta mi zavrněla na pozdrav. Už téměř rok jsem bydlela sama, rodinu jsem už dávno neměla a tak mi spolecnost delala alespon tahle kočka, mela jsem ji dost ráda. A ona to vedela.
Venku se již stmívalo, převlékla jsem se, scesala vlasy tak aby mi ani jeden praminek vlasu neprekazel. Obula a vyrazila ven.
Přeběhla jsem celý les a zamířila na louku. Posadila jsem se. Déšt již přestal ale vzduch byl nasycený vlhkostí. Začínala být zima a na zem padala mlha.
Někdo se blížil ucítila jsem to. Vyskočila jsem na nohy jako srna. Z mhly vyšla mužská osoba.
"Co tu chceš!?"
"Přišel jsem za tebou"
Tvář se mi stáhla:"Za mnou??"
Přistoupil ke mě, jeho zelené oči se na mě láskyplně dívaly, pohladil me po uveznených vlasech:"Copak to takhle mužeš vydrzet!?"Ucukla jsem pohledem:"Na to nemohu odpovědět"
Ruka mu sjela o něco níž, zastavila se na mém krku, políbil mě na ucho.
O krok jsem od nej ustoupila:"Nemůžeme, to ne"
"Neublížím ti a ty to víš, nikdy bych ti neublížil."
Vrhla jsem na nej smutný pohled:"Nemužeme být spolu, nikdy to nebylo možné"
Smutně vzdychl, chytil mě za ramena:"Ještě teď si žive umim predstavit, jak jsme spolu jako mali dovadeli, jak jsme se prali v listi, jak jsme se mlatili v blatě.."odmlčil se "Tyso to mi nemůžeš udělat. Všechno jenom tohle ne."
Sevřela jsem pevně víčka a zatřásla jsem hlavou.
"Pamatuješ, jaké to bylo před 300lety?? Jak jsme se společně smáli, jak jsme se společně probouzeli, jak jsme společne zasedali u snídaně, chodili po parku ruku v ruce...."
"Ne, tohle neříkej.."
"A proč ně, vždyť je to pravda, jak jsme byli štastní, bezstarostní." Ucítila jsem jeho teplé rty na svých, trochu jsem se lekla. Odstrcila jsem ho, byl ale moc silný a..vzrušený. Ucítila jsem jeho ostré tesáky. Prožízl mi jimi rty. O krok ustoupil. Oči zalité krví.
"Nejde to Gabrieli a teď se strať..prosím."téměř hystericky jsem začala ustupovat.
Zaťal pěsti:"Miluji Tě Teso, copak ti to nestačí.."
"Nejsme si souzeni.."vedla jsem si svou. "Zákon to nedovoluje, ty jsi upír ale já nejsem upírka."
"K čertu se zákony"zařval, semkl rty. Bílé špičáky ve tme vynikaly.
"Já tě miluji Teso a nemužu bez tebe dál žít, utečeme spolu někam daleko."
Oči mi potemnely:"Najdou si nás, najdou si me, najdou si tebe. Už si snad zapomnel co udelali s mou rodinou!?"
Prohrábl si tmavé kučeravé vlsy:"tvé rodiny je mi opravdu líto.."
"Je to daň naší lásky"hlava mi klesla. Přišel ke mě. "Notak neplač"vzal me do nárucí a hladil po vlasech. Za chvíli jsem prestala brecet.
"Už je to minulost"otrela jsem si slzy a pokusila se o usmev. "Čas se nedá vrátit zpet."
Trhla jsem sebou. Jsou tu!! Ucítil mé napětí, otočil se.
"Ty jsi nepoučitelný Gabrieli, už jednou jsme vás potrestali, ty víš že tohle nepovolují naše zákony, ty víš že spolu nikdy být nemůžete."
"Ale zákony se dají měnit"posunul si mně za sebe.
"Synu" začal vlidněji, "jsi starý už 1368 let a přezto ses nedokázal poučit.Teď ustup, musím si pro ni."
Ani se nehnul, ucítila jsem, jak se napjal.
"Ustup" zavrčel.
"Jen přez mou mrtvolu!!"
Lekla jsem se, po zádech mi přejel mráz. Přestala jsem se schovávat-obešla jsem Gabriela a stoupla si mezi nej a jeho otčíma. "Tesso, co to děláš!?..pojď za.."
"Ne"řekla jsem pevně. "Tak tady mne máte, už me nebaví utíkat, ale slibte mi že Gabrielovi se nic nestane."
"Ne Tess, to nemůžeš.."
Starší upír se ušklíbl. "Jeho život bude ušetřen, ale ty.."rozhrnul si lášť, od pasu si odepl ostrou zbran, kterou jsem neumela identifikovat, měla stříbřitou barvu a její ostri bylo tenoučké jako vlas.
Odhodila jsem své oblečení stranou a tasila svý ruční meč po otci, byl z odlehčeného zvláštnního kovu, když jsem byla ještě malé dítě, tak mě otec vše naucil, vedel že to jednou budu potřebovat.
Ohlédla jsem se na Gabriela, jeho oči plakaly. Jeste jsem se na nej usmála, dřiv než mě a mého protivníka zakryla obří bublina. Tzv. Dělící bojiště. Na chvilku jsem zavřela oči a zavzpomínala, byl to jen nepatrný okamžik.
Boj začal.
Po několika úderech do slabin jsem se začala cítit slabá. Udělalo se mi nevolno a zamotala se mi hlava. Zaškobrtala jsem a to byl chyba, ostří toh starce mi projelo tělem.
Bublina praskla.
Sesula jsem se k zemi, zbraň mi vypadla z rukou, tiskla jsem si dlan k hrudi.
"Panebože Tesso"do vlasu mi zaboril tvář.
"Uhni synu, ať mohu dokončit to, co jsem již rozerál."
Jeho tělo se třáslo snad ještě víc než to mé. Tiskl si me k telu a já si vychutnávala ten jedinečný okamžik.
"Ne, zachroptěl.."podívala jsem se na něj, "Néé, já ti to nedovolím!!"Vyskočil na nohy.
"Ty se chces postavit zákonum synu!?"
"Nejen zákonum, ale i tobe."
Vyběhl jako první a doslova tím svého otce zaskočil ten nestačil nic udelat, a padl k zemi s tělěm vedví.
Gabriel se ke me otocil, zurivost z jeho oci se hned vytratila a nahradil ji smutek a bezmoc.
Poklekl ke me, z poslednich sil jsem zvedla ruku a pohladila ho po tvari.
"Vždycky to tak dopadne"přejela jsem mu po jizvě. Památka ze 1256.
"Jsi tak krásný Gabriele"šeptla jsem.
"Prosím buď silná, prosím nenechávej mě tu."
Oči mi klesly. Najdenou jsem necítila ani chlad, ani bolest jen lásku která mi stále proudila v rdci. Srdce mi pro něj bude bít pořát.
počkat-ona byla člověk a hrála si s Gabrielem,když byly děti a pak ho proměnily a ju ne?Ale nechápu teda,jak mohla žít před 300 lety,...Vysvětlit prosímmm:)Jinak nice,ale zase DEPRESIVNÍ!