14. února 2009 v 14:54 | Peetra
|
Tákže tohleto je věnováno Vrabčici ;D já vím že to trvalo děsně dlouho, ale holt já nemela žádné myslenky, žádné nápady, ale..tohle se nejak už vyvedlo..heh jako přečti si to a okomentuj XD
Budu ráda, když si to přečte kdokoliv, je mi vcelku fuk co mi k tomu napíšete za kritiku XD ale nikoho do toho čtení nenutím XD
Pondělí bylo, jako vždy zdlouhavé a únavné. Cestou domů jsem v přeplněném vlaku málem usla Probudila mě vibrace mobilu, vytáhla jsem ho z kapse a protřela si oči-to číslo jsem ůbec nepoznávala, otevřela jsem ji. Ahoj, jak se máš? Pousmála jsem se, ale pak mě napadlo, že si někdo spletl čísla, nicméně jsem naklikala odpověď. Čao až na to, že je pondělí se mám skvěle. A dala odeslat. Čekala jsem, až mi přijde až nějaká odpověď-samozdřejmě nic nepřišlo.
Došla jsem domů, pozdravila naše a zalezla k sobě do pokoje. Pustila jsem si kazeťák naplno, posadila jsem se na postel a uvažovala kdo to asi byl, pořád jsem šilhala po svém mobilu. Nakonec jsem to nevydržela, chytla jsem ho do ruky a zjistila, že je vyplý-vybitý! Rychle jsem ho zapojila do nabíječky a zapla. Máte 3 nové sms. Ukázalo se mi na displeji.
Máš pravdu, pondělky jsou hodně otravné a zdlouhavé, zvlášť, když je nemáš s kým trávit.
Asi si říkáš, kdo jsem.
Víš já...strašně rád bych se s tebou setkal, někdy až budeš mít čas.
Zírala jsem na bobil a sedla si z toho na zem. Že se se mnou chce nějaký kluk sejít!? Zrovna se mnou!? Není to omyl, anebo nějaká past? Měla jsem z toho divný pocit, ale na druhou stranu jsem byla i ráda, roztřesenými prsty jsem mu odpověděla.
Ano, to si říkám a ještě to, kde si našel mé telefonní číslo?
Za chvilku mi přišla odpověď.
Mé jméno je Patrik a chodím na stejnou školu, jako ty ;) promiň, ale to ti říct nemůžu, slíbil jsem to. A sešla by ses se mnou...?
Je to past-všechno tomu nasvědčuje. Křičelo mé svědomí na poplach, ale já ho neposlechla. Nemohla jsem odolat tomu, že se o mě někdo zajímá. Co takhle v půl páté v parku u jezera?
Usmála jsem se nad jeho odpovědí. To bych do tebe snad ani neřekl, taková romantička ;) budu tam
Letěla jsem říct mamce, že jdu ven, potom jsem rkla na hodiny-16:23! Hrklo ve mě. že to nestihnu, drapla jsem bundu a vyběhla ven do chladného únorového podvečera.
Celá udýchaná jsem se tam dostala hned po půl. Rozhlížela jsem se, ale zahlédla jsem jen partu kluků. Sedla jsem si na lavičku a sledovala vločky, které se volně snášely k zemi.
Podívala jsem se na mobil-žádné nové zpávy, seděla jsem tu už půl hodiny. A co jsem si jako já-kráva pitomá, myslela!? Že se někomu líbím!? Že má nědko o mě zájem!? HA!!
Prudce jsem vstala, už mi byla i zima. Nasadila jsem si kapuci přez hlavu. Prudce jsem zastavila krok-málem jsem do někoho narazila, zvedla jsem k němu hlavu. Stál předemnou kluk, tak o hlavu vyžší. Neviděla jsem mu pořádně do tváře, uviděla jsem pouze odlesk světle modrých očí. Hrubá šála mu zakrývala i ústa, a tak jsem ani nevěděla jestli se mračí či usmívá, jeho oči však zančili pobavení.
"Promiň," zablekotala jsem, "neviděla jsem tě."
"Tys přišla." řekl, když si odhrnul šálu.
Rozbušilo se mi srdce-to byl on, stál tu předemnou a já neměla šajnu-kde ho zařadit.
"To jsi ty?" zeptala jsem se opatrně a usmála se, když přikývl pokračovala jsem, "nechal jsi mě tu půl hodiny mrznout!" usmála jsem se na něj ještě víc.
"A to je ti taková zima?" sklouzl pohledem na mé červené ruce-studily, "kde jsi nechala rukavice v takové zimě?"
"Ty žádné taky nemáš," ohradila jsem se. usmál se a chytil mé ruce do svých, najednou se po celém mém těle rozlelo teplo. Usmívali jsme se na sebe, bavili se o všem možném a čas rychle utekl, hodiny na věži odbíjely desátou večerní.
"Už musím jít," řekla jsem smutně těm modrým očím. Přikývnul:" Dnes to bylo pěkné...zopakujeme zase někdy?"
"určitě, ruku na to!"usmála jsem se a podala mu ruku, on udělal totéž. Kousek mě doprovodil.
"Tady to stačí, už to jsou jenom dva bloky."
Najednou mě k sobě přitiskl a zamumlal mi do vlasů:" Nesnesl bych, kdyby ti někdo něco udělal, kdyby se ti něco stalo."
Jemně jse h odstrčila-necham mě.
"Nic se mi nestane," uklidnila jsem ho s bušícím srdcem, pustila jsem jeho hřejivou ruku a přecházela jsem silnici, uprostřed vozovky jsem se otočila-nestál tam, rozhlížela jsem se všude kolem, ale on tam nikde nebyl. Úplně jsem zapomněla, že stojím uprostřed cesty, kde jezdí auta. Byla to setina okamžiku, když mě někdo popadl za bundu a pak se všechnop rozplynulo.
Probudila jsem se, ruce mu vzlétly na obvaz přez oči. Panebože co se stalo!? kde to jsem?
"Jen klid zlatíčko, maminla je u tebe," ucítila jsem její dlaň mateřsky položenou na mém rameni. V místnosti mě pozorovaly 2 páry očí-sítila jsem to.
"Co...co se stalo?"
Uslyšela jsem matčina hlas, pak promluvil doktor:" Měla jste nehodu, když jste spadla pod to auto-sice nám pořád není jasné, jak jste to mohl přežít, nicméně," vzdychl, "nicméně vám do očí nakapala nějaká tekutina, nevíme kde se tam vzala, nevíme skoro nic. ," podruhé vzdychl, "ani si nejsme jistí, zda to neponese nějaké následky, vše ukážou až pozdější testy, tyhle obvazy si však musíte ještě pár hodin ponechat. Jestli mě teď omluvíte." vypochodoval ze dveří. Cítila jsem, jak se vedle mne mamka třese, pokoušela jsem se ji nějak uklidnit, nakonec po dlouhém přemlouvání odešla se domů vyspat.
Sundali mi obvazy a potom následovala prohlídka za prohlídkou, zdálo se mi že vidím daleko líp. Samozdřejmě, že byly ty testy negativní! Dokončili to před pátou hodinou ranní a zavolali otci, který končil v práci v 6 h ráno, ať si pro mne přijede.
"A sestro, prosím vás..."
"Máš na mysli toho mladíka že?-toho co ti zachránil život, je na šestce."usmála se.
"Děkuju."
Otevřela jsem dveře, byl připojený na několik přístrojů a všelijakých hadiček. Píchlo mě u srdce. Klesla jsem na židličku vedle něj a dívala se na všechny ty přístroje, chtělo se mi brečet. Stisk jeho ruky zesílil, otevřel oči-silně kontrastovaly s jeho bohatýma vlasama barvy havraního peří.
Pohladil mě po vlasech:" Už nikdy nepůjdeš sama, doprovodím tě až ke dveřím."
Usmála jsem se a nepatrně přikývla. Chodila jsem ho navštěvovat každý den. Jednoho dne, když jsem přišla, bylo jeho lůžko čisté a ustlané. Vyběhla jsem na chodbu a doběhla na recepci.
"Sestro, prosím vás, kde je Patrik?"
"Pustili ho, přitížilo se mu, zrak se mu zase zhoršil, ale tentokrát to už nejspíš nepůjde zase vrátit k lepšímu."
"Zase?" nechápala jsem.
"Přece sis musela všimnout, že má nepřirozeně světlou barvu očí. V dětství trpěl nemocí a hlavně zasažené byly jeho oči, pak se mu to ustálilo, ale teď zase přestal vidět." sestra vytáhla ze skříňky nějaký balíček, "Tohle tu pro tebe zanechal, říkal že až sem dnes přijdeš, že ti to mám předat, a že je mu to líto."
Vzala jsem si to a odešla do čekárny, otevřela jsem jej. Byl tam dopis s adresou jeho bydliště. A taky plyšový medvídek, byl to ten medvídek, kterého jsem vždy pozorovala za vitrýnou, ten co byl tak drahý, ten co svíral v tlapičkách srdce s nápisem I love You". Vyběhla jsem z nemocnice, chytla si taxíka a jela za ním. Jeho rodiče byli velice tolerantní a ochotní, hned mě k němu zavedli a potichu za sebou uavřeli.
"Neměla jsi sem chodit, ale jsem rád že jsi přišla."
Objala jsem ho:"Já musela," ucítila jsem jeho bušící srdce, "dnes je Valentýna a já ti nedonesla nic, tak jako ty," řekla jsem napůl smutně, tak jsem sěchala k němu, že jsem na to úplně zapomněla, taď jsem se cítila provinile.
"Přišla jsi ty sama a to je ten nejkrásnější dárek, jaký bych kdy mohl dostat."
Nastala chvilka tiha, kde jsme si každý užívali blískost toho druhého.
"Ale nevadí ti to?"zeptal se mě jemně.
"Proč by mělo? Lepšího kluka bych nikdy nenašla a proto tě nikdy neodpustím, nezáleží mi na tom. Jsi pro mě něco víc."
Usmál se a mě hřálo u srdce.
Ahoj..
S "koleginí xD" Linou pořádáme literární soutěž pro všechny, kteří rádi píšou povídky. Nechtěl/a by ses zapojit?
Je to taková povídka na pokračování. Lina napsala 1.kapitolu a vy budete pokračovat. Můžeš nám zkusit poslat 2.kapitolu a třeba bude tak dobrá že vyhraje! =)
Takže, jestli tě baví psaní a máš chuť soutěžit, určitě neváhej =)
http://pojd-psat.blog.cz/0902/1-kapitola-zacatek-pribehu
PS: promiň za reklamu