Andělská křídla

12. března 2009 v 20:53 | Peetra |  WoRld


T yproradná děvko, to ti nestačilo jedenkrát!? Proč musíš pořád a pořád takhle někoho využívat a pak ho odkopnout, jako nějakou věc na jedno použití!? Nenávidím tě!!!!
Tak takové pěkné vzkazy visely denodenně na mé skřínce, lepily je tam převážně holky, které mě nenáviděly za to, že jsem jim přebrala kluky.
Ano, tak to jsem já-tmavovlasá holka s velkýma modrýma očima a drobnou postavou a takovým životem žiju a nestydím se za to!!
Někteří by řekli, že jsem vyvrhel a že nepatřím do téhle krásné země, že ještě ty dobré zkazím, jiní by mi blahopřáli-kolika šťastně zamilovaným párům jsem už přestřihla ty sladká pouta a to jen kvůli jednodenní malihernosti. Matka mi zemřela, když mi dala život a po pěti letech nato se zavraždil otec. Sourozence jsem neměla. Rodinu jsem neměla. Adoptovali mě nějací hodní lidé, ale jednoho dne je našli s rozpáranými hrdly a mou postýlku umazanou od krve. O něco později mě adoptovala další rodina, která měla i své vlastní děti, a do tří dnů se všichni zabili v autě, mě se nic nestalo. Adoptovali mě potřetí a to mi už bylo 11 a cítila jsem vinu, že za smrt těch všech lidí nějak můžu já, blížil se den dušiček a já se proto raději zamlkla ve svém pokoji, vzala si čokoládu a pustila si televizi, ráno jsem se probudila uprostřed nějakého pole, doktor poté co udělal vyšetření, mi oznámil, že jsem silně náměsíčná a že na to musím brát prášky. Má 'rodina' mě tak začala dobovat prášky. Jedné noci jsem si mylně vzala dvojtou dávku a s křikem jsem se druhého dne probudila, ptali se mě-co se mi stalo, že jsem tak křičela, já jim ale nic neřekl. Zdál se mi sen, že stojím a útesech a všude kolem mne jsou lidi s velkými černými křídly-černí andělé, vznášejí se, ale já stojím pevně na nohou. Měsíc na to se mi ten sen opakoval, to už jsem se vzbudila zpocená a té noci jsem utekla z domova, odjela jsem z města, ze země, změila si jméno a potkala kluka jménem Peter, ten mě vzal pod ochranné křídlo. Jsem u něj 6 let a zatím se mu nic nestalo. Někdy když jsem sama uvažuji, že bych měla začít žít lepším životem, něco mi říká, že to nedopadne dobře.
Mé myšlenky přeruší zvonění v té chvíli mi i zavibruje mobil v tažce, vylovím ho. Usměju se-Peter mě zve na oběd. Škola neškola, vhodím učebnice zpátky do skříňky, ve dveřích-kde mám praktické zrdcátko, se zkrášlím a vyrazím.
Na chodníku se zapojím do davu lidí, kteří postupují mým směrem, uprostřed mého putování se zastavím-mé oči zpočinou na muži v černém, prostě jen tak bezstarostně šel po vršku šikmé střechy, beze strachu, bez zábrany. Najednou kde se vzala jeho křídla černá, jako popel, leknutím jsem uskočila a nechtěně stoupla nějaké ženě na nohu.
"Dávej přeci pozor, káčo pitomá!!"
Ani jsem na ni nepohlédla. Všiml si mého zájmu. Během vteřiny slunce zatemnilo těžké mraky a na zem dopadla těžká mlha. Nebylo vidět na krok, prodrala jsem se davem a vběhla na chodník, viditelnost byla nulová a najednou se předemnou objevil onen objěkt, kterého jsemtak pozorovala na střeše. Začala jsem ustupovat dozadu, hrozila jsem se jej, působil takovým zlým dojmem, naháněl mi hrůzu, s křídly byl obrovský. Natáhl kě mě ruku a pak ji zase rychle a pak ji zase rychle ztáhnul nazpět, přikrčil se a odletěl. Něco ve mě se začalo svíjet a stahovat, cítila jsem křeče, bylo mi najednou tak divně. Ucítila jsem kolem sebe nějaký pohyb, chtěla jsem zavolat o pomoc, otevřela jsem ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Vytřeštila jse oči, když mě někdo obalil něčím jako clonou z bílého peří, cítila jsem slabý, slabounký proud vzduchu kolem svého celého těla, najednou se tam objevil i Peter, nechápala jsem-jak mě našel, co tam dělá, dýchnul do mých pootevřených úst.
Stojím tam, bosé nohy, vlasy mi divoce poletují kolem hlavy a všude kolem se vznášejí černí andělé.
Uuuh, někdo mě hladí po vlasech, takový dotek jsem snad nikdy nepocítila, tak přátelský mateřský zároveň, už dlouho jsem nikomu nezabírala třebaže jen osminku srdce. Otevřu oči, škubnu s sebou dozadu.
"Co..co tu děláš a cos dělal tam venku??" zeptám se trochu vystrašeně. Stáhne ruku zpět. Pohlédne mi zpříma do očí:" Na to se spíš ptám já tebe, co sis tam hrála na hrdinku??"
"Já se ptala první!!"ohradím se proti jeho otázkám.
"Dobrá tedy, šel jsem náhodou kolem a uviděl tě, jak propleskáváš nějakého muže, chtěl jsem tě odstrčit-byl dávno mrtvý, nedala ses.."
"Počkej, počkej, počkej....cože jsem dělala?!" zakoutím hlavou, on předemnou něco tají a já zjistím co. "Viděla jsem tě, " začala jsem bez okolků, "ty jsi jeden z nich, viď že jo."
Trochu v něm škublo, uměl to v sobě dobře skrývat, ale já ho už moc dobře znala, celých dlouhých 6 let jsem s ním trávila dost času, takže jsem měla jeho povahu v malíčku, pžezto mě to zaskočilo.
"Nevím o čem mluvíš."
"Ale nehraj si tu na neviňátko." nohy mi sjely z postele. Peter mezitím vstal, otevřel okenice dokořán. A právě teď se mi prokázalo to, že sem měla pravdu, jeho obrovská křídla nádherně odrážely sluneční odlesk.
"Jsou daleko větší než od toho druhého-ty černé."
Jako na povel se otočil:"Cože jsi říkala??"
"Že ty tvé jsou daleko větší než ty jeho," ukázala jsem směrem dolů na ulici.
"Jaktože je vidíš-jsi obyčejný smrtelník a ti je nevidí...."
"No tak díky!!" rozhodila jsem ruce a přistoupila jsem taky k oknu.
"Tak jsem to nemyslel, ale Bohužel je tomu tak. Sice nechápu, jak nás můžeš vidět, ale budiž.."
"Pamatuješ si na ten můj sen ještě??" trochu jsem odběhla od tématu, přikývnul. "Zdá se mi pořád dokola, opakuje se každé noci."
"Podívej, asi bych ti měl něco říct. Poslali mě sem, abych na tebe dohlédl a popřípadě tě navedl na lepší cestu-bojíme se totiž, že nenajdeš to světlo v dáli. Když si byla malá, tak si nás viděla, pak tě to přešlo no a teď, jak se zdá se ti to vrátilo a to není dobré znamení, teď na tebe mají větší vliv.."
"Ti s tmavými křídly??"
"Ano ti."
"Kolik vás vůbec je??"
"Moc ne, ale oni se množí jako krysy, ráno je jich pět a do večera přibydou dva navíc a to každý den."
Přimhouřila jsem oči, stočil svůj pohled na mě. "Jaktože záříš??"
"Zá..zářím!? Já, né to není možné, to ty záříš." podíval se na své ruce-zážily zlatě, zaťal pěsti. udělala jsem totéž, mé světlo bylo však fialové. Chvilku jsem se na něj pobaveně dívala, jak se ošívá:"Něco je snad špatně??"zeptala jsem se už vážným tónem, prohrábl si vlasy.
"To ani.."
"A co..??"
"Špatně se to vysvětluje.."
"Tak to aspoň zkus.." žadonila jsem, jako malé dítě. Nějak jsem cítila, že to potřebuju slyšet.
"To je..láskou."
"K blížnímu svému.."usmála jsem se, těkl po mě rychle pohledem, rychle ho však stočil jinam, neušlo mi však, jak jeho křídla malinko poklesla.
"No a co přesně znamenají ty mé sny??"
"To kdybych věděl."
Dotkla jsem se jeho ruky a pozorovala to jeho vnitřní světlo, vpíjelo se do mé ruky:" Cos to tam venku udělal??..a popravdě."
Otočil se ke mě, západ slunce rámoval jeho bělostné křídla se zlatými vlasy:" Šel jsem ti na pomoc."
"Děkuji."
"Není za co."
"Ale , jak si věděl, kde hledat??"
Přiložil si prsteníček ke rtům, zaposlouchal se, rychle si mě strčil za záda.
Do pokoje vešly dvě ženy.
"Vydej nám ji!!"
"Kčemu by vám byla, je to jen obyčejný člověk."
"Nikoliv obyčejný, ale s vlastními vyvinutými schopnostmi a se skrytou sílou, to vše je ještě zapotřebí malinko zdokonalit a bude to unikát, vydej nám ji, je v ní víc z nás než z vás....navíc ochutnala andělskou lásku."
Peter strnul:" HA!! To bych chtěl vidět..teď se kliďte!!"hrozivě roztáhl svá křídla. Ženy se přikrčily:"Jednou nám ji budeš muset vydat a bude to dřív než si myslíš, jak říkáš sám-je to obyčejný člověk a i přezto se ji nevzdáváš." Obě se zatočily a nezbylo po nich nic jiného než hrstka černého peří.
Otočil si mě tváří k sobě:" Musíš se vyzpovídat ze svých hříchů před Bohem, musíš co nejdříve, za chvíli tě už nebudu mít sílu chránit." Suše jsem polkla a přikývla jsem.
Za půl hodiny jsme se vydali cestou do kostela, podle všech instrukcí jsem knězovým uším vyříkala celý svůj život, ale necítila jsem se o nic víc lehčí, ale nedala jsem to na sobě znát. vyšli jsme z kostela a já pohlédla do ostrého západu slunce-málem jsem oslepla, zasyčela jsem a zavřela oči, strašně mě začaly pálit.
"Co je ti??"
"Ale nic, jen mi asi něco spadlo do očí."
"Dorá tedy, raději žůstaň tu, dojdu ještě něco koupit, hned jsem zpátky, anebo nechceš jít se mnou??"
"Ne, jen jdi, já tu na tebe počkám" usmála jsem se, mrkla jsem na jeho odcházející postavu, divila jsem se, že tak velikými křídly nikoho nefackuje, no jó- oni je vlastne nevidí, nejspíš je ani necítí, úsměv se mi o to víc rozšířil, z myšlenek mě vyrušilo skřípání brzd.

Peter běžel, odhazoval lidi stranou aby mohl co nejdříve být u nehody. Ležela tam v kaluži krve, chlapík který to nejspíš zavynil, se zhroutil na zem. Peter si vzal její tělo do náručí, otevřel jí ústa, snažil se jí vdechnout život
"Tady jsi zkončil" ozvalo se dunivě. přistávali všude kolem. Spadla mlha.
"Nechte ji být!!" ochranitelsky svíral její studené tělo,
"To my nemůžeme, tak i tak půjde s námi s životem, který vedla si to jediné zaslouží.."
"Byla u zpovědi.."
"HA!! Ty si myslíš, že jí jedna návštěva kostela vykoupí cestu do nebe!?"
"Chtěla se polepšit.."
"Chtěla, ale neudělala to. Prohýřila svůj život a te´d půjde s námi, tak ji pusť nebojse o tebe bude taky postaráno."
"Chci abyste ji nechali, Rewena půjde se mnou.."
"Chtít můžeš.."natahoval k ní ruku. Dívka se v petrově náručí začala třást.
"Re..Reweno!!"zakřičel na ni Peter. Její tělo se vzneslo do výšky, dívka se začala svíjet po celém svém těle, vycházelo z ní zelené světlo, které se však po chvíli změnilo na fialové. Všichni čekali co se bude dít, dívka zakřičela a dopadla na zem, ze zad jí trčela dvě křídla, obě stejně mohutná, jedno však čené a druhé bílé.

Pomohl mi na nohy, celé tělo mě pálilo:"Co se stalo??"
"Jsi neutrální strana,anděl, který není ani na jedné ze stran."
"Takže my dva.."
"Žádné není," ozvalo se z výšky, " nemysli si, že jsem na tebe zapomněl, tak pojď chlapče, je mi to líto, ale znáš naše zákony."
Peter se na mě nežně usmál, něžně mě pohladil po vlasech, věděl co teď příjde:"Nikdy na tebe nezapomenu, nikdy!!"
"Ani já ne." chytila jsem jeho dlaň do svých. Začal zářit, jeho ruce, nohy, hlava, tělo, křídla. Zavřela jsem oči, vychutnávala jsem si teplo jeho těla. Pochvilce je znovu otevřu, nikde ho nezahlédnu, mlha ustoupí, uvidím ho ležet v kaluži krve-vyměnil si se mnou mé místo.
"Jaktože nejde s námi!?"zaskřehotali zbylí černí andělé.
"Protože se pro ni obětval, daroval ji svou lásku a tím ji částečně ochránil, ale sám se stal smrtelným člověkem. Obětoval se pro ni, aby ona mohla dále být, aby netrpěla. Ti dva se však k sobe už nikdy nepřiblíží..neuvidí ji, neuslyší, neucítí, třebaže by byla od něj jen kousek, časem zapomene. A teď pro něj nastává nový začátek, s lidským tělem získal nové vzpomínky a nový život."
Smutně jsem od Petera odtrhla oči, zahleděla jsem se k nebesům.

Z nemocnice ho pustí až dva týdny na to, sedím na střeše, slunce v zádech a říkám si jaké to doopravdy je milovat a být milován :-)


Věnováno mým přátelům-za to, že jsou ;-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jsi zamilovaný/á??

Ano:)
Ano:(
Ne:(
Ne:)

Komentáře

1 Marce:D Marce:D | 16. března 2009 v 20:42 | Reagovat

Jsem rada ze muj komentar tu muze byt jako prvni. Je to moc hezke:D si moje sikovna holka:D  A ja ti zas dekuji za to ze si ty:-* BF:-*

2 Peetra_šéf Peetra_šéf | 16. března 2009 v 20:47 | Reagovat

Marce: První a poslední holka ;D díkes za komentínoss XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.