close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

A to se opravdu stalo...

10. května 2009 v 13:03 | Peetra |  WoRld
Tohle je má slohovka :D kterou jsem psala už asi tak..asi v prosinci XD tak ji sem dávám, když si to někdo přečte, tak napište jak se po tom cítíte yo??XD Díkes budu ráda, za každý koment XP


Noc byla velmi chladná, ale já nepocitovala chlad. Ne, pociťovala jsem zlost pouze smutek, bezmoc, úzkost a předevšímpak zlost.. Se slzami v očích a zaťatými pěstmi se dívala na hořící stavby mého rodiště. Ještě nedávno jsem doma čistila podlahu od bratrových černých bot kartáčem. Pevně sevřu víčka, stále mám ten pocit...pocit stěstí, pocit bezpečí a domova, vydím před sebou starou ženu-mou matku, jak se sklání nad mým nejmladším bratrem- Derekem, vidím vysoký bílý dům se světlými okenicemi a rozkvetlými záhonky.
Otevřu oči, tentokrát se neubráním a ukápne mi slza. Při pohledu na spáleniště se začnu třást. V nedaleku uvidím někoho stát, křečovtě se chytím své pozalcené dýky s dvojitou čepelí, volně svěšené u pasu. Rychlými kroky se k neznámému přibližuji, můj tep se zrychluje. Podle stavby usuzuji, že se jedná o muže. Široká ramena zakrytá pláštěm, též hlava. Nadechnu se a namířím ostřím sv zbraně proti postavě stojící v hustém dýmu.
"Odlož to, než si ublížíš," promluvil temným vyovnaným hlasem téměř chlapeckým. Ani se nehnu, ostří své dýky se ho stále dotýká. Začne se mi třást ruka.
"Kdo jsi a..." odmlčím se a dýkou se mu přiblížím těsněji k tělu. Muž se otočí, vytrhne mi svou zbraň z rukou a přitiskne mi svou dlaň na má ústa. Jeho temně zelené oči se do mě zabodávají a já se nemohu vymanit z jeho kleštěného sevření. Prohlíží si mě až moc dlouho, najednou mě od sebe prudce odstrčil a já zapackala, ale v poslední chvíli jsem udržela rovnováhu.
"Vrátí se!" řekl důrazně a u pasu se mu zalesklo ostří meče, "dojdou si pro tebe. Pospěš. Není času nazbyt!" Mladík mě popadl za rameno a dosti hrubě si mě před sebe vyhodil na koňský hřbet. Nic jsem však nechápala, cítila jsem však, že se tohoto muže bát nemusím. Neobtěžovala jsem se na něj pohlédnout, ale chladně jsem se optala:" Neodpověděl jsi mi na otázku-kdo jsi a co děláš tady!?" Téměř jsem křičela, když jsem se snažila potlačit svou bolest, která se drala na povrch.
"Sledují nás," zaznělo místo odpovědi na mou otázku, "drž se pevně!"
Nevěděla jsem o kom to mluví, přezto jsem ho uposlechla a to tím, že jsem se přikrčila a pevně chytila se koňské hřívy. Kličkovali jsme mezi stromy před neznámými jezdci.
"Je tomu už dávno, ale nemyslím si, že si na mě ještě pamatuješ..."
Nastala dlouhá chvíle ticha, než opět promluvil. "Viděli jsme se jen krátce, jednou na oslavě tvých pátých narozenin a jenou při pohřbu tvého otce. Melisant, já jsem tvůj bratr... Tvůj jediný žijící bratr. Vím, že tomu možná hned neuvěříš, ale prostě je tomu tak. V žilách nám tepe stejná krev, sestro." Němě jsem přitakala a cítila, jak mi prsty tuhnou. Muž za mnou sedící si povzdechl:"Rodiče se mě zřekli hned, po otcově smrti, mysleli si, že za jeho smrt nesu vinu já."
"Ano, už si vzpomínám, ale jen mlhavě. Ale pověz mi, bratře, proč nás chtějí zabít?"
"je toho spousta na vysvětlenou, Mili, byla jsi ještě dítě, když náš otec propil veškeré úspory. Ale byli jsme tu my a nás musel živit, dopustil se však obrovské chyby, když vykradl zdejší chrám." Koňská kopyta vyjela z lesů a mířila k řece, kde se zastavila a mladík z koně seskočil.
"Vezmi si otěže a jeď za hranice-tam budeš v bezpečí. Přišel jsem o celou rodinu, nechci ztratit ještě tebe!" promluvil smutně a pohladil mě sestersky po hlavě. Do očí se mi opět draly slzy:"Né, já tě neopustím!" zyvzlykala jsem. Bratrova ruka vyletěla a dopadla na koňský zadek, kůň zahřál a tryskem se vydal k horám.
Ohlédla jsem se a uviděla, jak bratr tasí. Ale protivníků bylo příliš mnoho, rojili se z lesů a zanedlouho jsem uslyšela bolestné výkřiky, které drásaly mé uši. Za jediný jeden den jsem přišla o celou rodinu, našla bratra a též o něj přišla. Kopla jsem koně do slabin, nebránila se proudu slané vody vytékající z mých zarudlých očí a slabě si vzdychla. A to se opravdu stalo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marce:_D Marce:_D | 10. května 2009 v 13:11 | Reagovat

no ty vole to je uplne bombaaaaa:) jako nemam slov...je to drsné uplne supeeer:D chválííím peti

2 Arinka ♥SB♥ Arinka ♥SB♥ | Web | 12. května 2009 v 18:45 | Reagovat

Nádhernej příběh! =) Trošku jsi tam pletla časy do sebe (přítomnej a minulej) ale jinak super! Moc mě to bavilo.. aler škoda že je to tak smutný.. =( Ale zase kdyby to nebylo tak smutný, tak by to nebylo ono xD
Moc pěkný =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.