
Cítím se strašně. Už možná proto, že na mě dopadá tíha mého svědomí. Než jsem totiž odešel z domu, strašně jsem se pohádal s našima a ted mám výčitky. Ale nejhorší na tom je, že nemám pomětí co se se mnou stane, kam půjdu a co bude dál.
Malinko pootevřeným okýnkem nasaju chladný noční vzduch. Snažím se skrz škvírku rozpoznat okolní krajinu. Nedaří se mi však. Tady jsem v minulosti jistě nebyl. Stočím svůj pohled na dva muže předemnou sedící. Silně zapáchající potem a hospodským prostředím. Ani je nepoznávám.
Jedeme už hodně dlouho a oni zatím neprohodili ani slovo. Nic jsem nechápal.
"Tak co s ním!?"prolomil ticho uvnitř auta spolujezdec ochraptělým hlasem, "je nám k ničemu! Navrhuju se ho zbavit!"
Zbystřil jsem, musím najít nějaký vhodný okamžik k útěku, a to dřív než se se mnou rozhodnou doslova zkoncovat. Dostal jsem nápad, sice trochu šílený, ale zkusit se přeci musí všechno ne.
Zapřel jsem se v sedačce a vykopnul jednou nohou vpřed, zasáhl jsem. Samou radostí jsem se uchechtl.
"Co to..ty skungu!!!"
Spolujezdec se po mě nahmátl, uhnul jsem jeho chlupatým prackám. Začal jsem do sedatel předemnou kopat jen co to šlo. Auto cukavě popojíždělo. Netrvalo dlouho a za zády jsem uslyšel houkat policii. Mou spásu!
"Né bárty..co teď!?"promluvil, poprvé od chlíve co jsme vyjeli, řidič.
"Vem to přez most!" otočil se na mě s křiveným obličejem zlostí, od někud vytáhl zbraň a namířil ji proti mě. "A ty nebudeš dělat problémy, jinak můžeš udělat pápá!"
Jako napovel jsem přestal sebou škubat na sedadle a vytřeštil jsem oči při výstřelu, z hlavně se kouřilo. Stočil jsem se na sedačku a tiskl si krk, abych ztišil bolest a proud krve, který se jako sopka valil ven.
"Co to děláš!? Mohl nám být k užitku živej!" rozeřval se chlápek vlevo na svého komlpice.
"Dávej radši majzla na cestu, vole!" oplatil mu stejnou. Vydal jsem ze sebe sýpavý zvuk, když auto šílenou rychlostí svištělo po mostě, se syny spravedlnosti v patách. Kvůli svázaným rukám jsem měl omezený pohyb. Cítil jsem, že potřebuju vzduch, kterého v autě nějak chybělo. Přilepil jsem se na dvířka a snažil se vdechnout co nejvíce vzduchu. Nějak to nešlo. Auto vjelo do zatáčky a dveře na mé straně najednou povolily. Vypadl jsem z auta a skutálel na okraj cesty, kde mi vypověděly službu všechny svaly.
Nevnímal jsem už ani tu bolest, ani oslabenost mého těla ze ztráty krve, ani světl v dálce která se přibližovala. Dokonce jsem si ani nevnímal lidí, kteří se kolem mě seběhli s vystrašeným výrazem v očích. Jo, musel na mě být strašný pohled, když jsem tam ležel s dírou v krku.
Měl jsem strach. Nedovedl jsem říct z čeho, ale byl tu. Silnější než já.






:-O :-O :-O