"Proč si to udělal!?"
Tupě jsem na něj zírala se zakloněnou hlavou. Jiskření v jeho očích se nedalo přehlédnout.
"Protože jsem chtěl."
Zamračeně jsem ho pozorovala. Měla jsem zlost, ale i na sebe- že jsem mu v tom nezabránila. Chytí mě za ramena a klání se ke mě. Pěvně semknu rty až se mi z nich stane tenká linka. Přimhouří oči a i přesto se mě pokouší políbit. Vrazím do něj. Přepadne přez zábradlí. Chci využít okamžiku, kdy je položený na lopatkách a bezpečně zmizet, ale kdesi v jádru mě nakopne svědomí. Co když se mu něco stalo, něco si zlomil, anebo ještě hůř?
Přeskočím zábradlí se vší ladností. Leží tam, rozhozený na zemi. Skloním se k němu-nedýchá! Dostala jsem strach, když jsem mu ani nenašla tep, tak jsem do něj prostě jen tak začala mlátit pěstí. Po chvíli přestanu, skloním se a než si uvědomím, že zase dýchá. Vzlétne jeho ruka a čapne mě za vlasy. Vykviknu a tím se dopustím chyby. Chyby na kterou on čeká.
"Tak zítra se uvidíme ve škole."
"Možná" skloním hlavu a koutky mi zacukají.
"Víš.." zastaví se s pohledem na hvězdy.
"Hm?" vzhlédnu k němu.
"Ale to nic... Zapomeň na dnešní večer a na mě."
"Cože mámn!?" neveřila jsem vlastním uším. "To se na mě ani nepodíváš, když mi něco takového říkáš!?"
Začal se třást a hlava mu spadla do dlaní.
"Ty... brečíš?"překvapovalo mě to a šokovalo zároveň.
"Zapomeň..." promluvil sotva slyšitelně a pak zmizel v husté mlze.
"Neviděla jsi dnes Baltazara?"
Kamarádka na mě vrhne ustaraný pohled:" Neříkej mi, že to ještě nevíš." Vzala mě kolem ramen a stišila hlas. "Je toho plná škola. Pamatuješ si, že měl vždycky ty záchvaty?"
Zmateně přikývnu. Při každém dalším slovu se mi zastavovalo srdce. Drapla jsem ji za ramena a v očích mě zaštípaly slzy.
"Co je s ním stalo. Kde je teď!? Notak mluv!" začala jsem s ní hystericky třást.
"On... Kesi, včera večer měl záchvat a byl silnější než ty předešlé. Nepřežil ho."
"Už je ti líp, broučku?"
Otevřu oči a spatřím matku Balta. Sblížily jsme se a mě dělala něco jako matku, kterou jsem od svých dětských let postrádala. Uvědomím si, že ležím na pohovce.
"Co se stalo, kde jsem?"
"Buď klidná. Jsi u nás doma, omdlela jsi."
Bolí mě hlava, myšlenky mám mlhavé, jednu si však živě pamatuju.
Na stolku se objeví šálek čaje. Paní Brownová si ke mě přisedne a vtiskne mi malou obálku do třesousích se dlaní.
"Tohle tu pro tebe můj syn zanechal. Vím, že jste si bývali dost blízcí." lípne mě na čelo a odejde.
"Zanechal ji tu pro mě..." vzdychnu . Přitisknu si obálku k hrudi. Nechci ji otvírat, je na to moc vzácná. Zvědavost mě však přemůže. S brekotem rozthám obálku a rozložím papír.
Neplakej







Néé, proč to je tak smutný?! =´( Bylo to krásný, skvěle se mi to četlo, škoda, že tak smutný =(
Jinak s tím intrem..
Nechce se mi tam! xD Jdu do města, kde neznám ani jednoho člověka, na školu, o které vím, že jí nebudu zvládat a na intr, kde budu se spolubydlící, kterou neznám..
Kdo by se těšil? XD
Jsem mrtvá.. nechci aby skončily prázdniny =(
Beee! XD XD