Půlnoční

23. listopadu 2009 v 17:09 | Peetra |  NimiStory
Výrazně se ochladilo, silný vítr tichounce cestoval po krajině. U hospody, kolem které jsem procházel, se chumlalo hned několik párů. Záviděl jsem jim. To vzájemné teplo. Mě láska už dávno opustila, stal se ze mě podivín. Co se dennímu světolu vyhýbá a opuštěná temná místa vyhledává. Nechal sem si říkat půlnoční krysa. Nikdo neznal mé pravé jméno, nikdo neznal mou minulost a nikdo nevěděl proč a kdy se tak záhadně objevím a zase zmizím.
Sehnu se a shrábnu do dlaně trochu hlíny, nasaju její pach. Blížila se. Má další oběť. Dostal jsem zprávu, že tadyma bude projíždět. Tady bylomoje teritotium, znal jsem to tu víc než sám sebe.
Ucítím dunění, schovám se do stínu skály. Už se to blíží. Měl to být kočár se čtyřspřežením, po chvilce se má doměnka uskuteční. Kočár vjede do nočního světla. Tichounce se odrazím a skočím na prvního koně, vahou svého těla ho povalím, hladkým tahem mu podříznu hrdlo, přeruším tak jízdu kočáru, který se v setrvačnosti nebezpečně nakloní dopředu. Vběhnu do vysoké trávy. K uším mi dolehnou zvuky, nerozumím jim, zřejmě francouszké. Zaútočím podruhé, kočí s nějakým mužem pro mě nejsou žádnou překážkou. Padnou k zemi s pořádnou dírou v břiše. Otevřu dveře kočáru. Vyletí na mě bota, která si najde svůj cíl a pleskne mě o tvář. Chytím tu kyprou útočnici pod paží a rychlým tahem ji pošlu za jejími společníky. Obrátím se znovu do kočáru. Je v něm tma, nahmatám sukně a zatáhnu za ně, ozve se trhání látky. Vytáhnu svou oběť na světlo. Čepec ji sjede na stranu a uvolní zlaté vlasy. I ve tmě zářicí. Mé ruce z ní ztrhnou šaty, povalím ji na zem. V očích se jí objeví slzy a rukou se mě snaží odstrčit, něco začně mumlat, ale nerozumím ji ani hlásku. Na prosáknuté zemi krví si vezmu její tělo. Pak ji vrazím nůž do krku, chvíli se dívám jak se její bledou tváří prodírá temně rudá krev-její vlastní, pak se zvednu a svou zbraň vytáhnu.
Ano- to jsem já! Panna či stařena. Bylo to jedno, naučil jsem si brát všeho dostatek. Naučil jsem se krutě zabíjet, vrážet kudly do bezmocných, i když nakolenou prosili, i když si k hrudi tiskli své dítě a ronili slzy. Nic mě nezastavilo. Byla to práce a já si ji nebral osobně, jedno je pravda-občas jsem to spíš považoval za hobby...
Stáhnu si klobouk hlouběji do obličeje. Uslyším zařehtání koní. Blíží se další kočár. Vyjdu jim naproti. Noc bude ještě dlouhá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Scuroen Scuroen | 23. listopadu 2009 v 18:12 | Reagovat

Popis dobrej, beznaděj a krutost vyjádřena opravdu temně, jenom nějaká hlubší myšlenka tam chybí xD

2 Peetra Peetra | 23. listopadu 2009 v 18:18 | Reagovat

[1]: Já to píšu dycky tak :D

3 Lucík tvé SBčko Lucík tvé SBčko | Web | 23. listopadu 2009 v 19:17 | Reagovat

Hezky napsané. ;)

4 Happy Happy | Web | 25. listopadu 2009 v 17:37 | Reagovat

Jak optimistickéXD
Happy by chtěla něco úsměvného-tak pro příštěXD

5 Konan-chan Konan-chan | Web | 27. listopadu 2009 v 22:11 | Reagovat

Pěkný brutusxD mám hned lepší náladuxDDD ale jinak docela pěkně napsanéx) no už rači nemluvímxD

6 Shiory Shiory | Web | 29. listopadu 2009 v 14:39 | Reagovat

Děj zajímavý, hezký tajemný popis, hezké vtažení do děje a když opomenu gramatické chybi je to opravdu pěkný. Možná mi tam trochu větší popis pocitů, děje, a větší dynamičnost, když napadl ten kočár a když znásilnoval tu ženu... Možná by si jí mohla více popsat.... Moc se mi líbilo spojení: Na prosáknuté zemi krví... je to takový tajemný n_n....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.