
Děkuji! Ani bych nečekala, že to napíše tak rychle...
Takže prosím hodně komentů k tomuto převratnému dílu známé legendy!;D
Myslím, že někteří z vás už hödně dlouho od ní neviděli ani počmáraný toaleťák XD tak si dejte
Thëlias malátně zvedl hlavu, která po noci strávené na skalnatém výběžku působila, jako šťavnatá dýně po útoku hladových skřetů. Pomalu zvedl své rozlámané tělo, jako fakír ze svého jehlového lože. "Serafíne!" zavolal roztřeseným hlasem na svého sluhu.
Ze stanu, postaveného na měkké travnaté půdě nedaleko, vylezl mladík s osmahlou jižanskou pletí. "Jaká byla noc, sire?" zeptal se s úsměvem, který jen těžko mohl zakrýt zlomyslný lesk v jeho černých očích.
"Připrav mi snídani a…"
"Koně, sire?"
"Něco hodně teplého."
"Neříkal jste včera, že vyrazíme na cestu ještě za svítáním?" rýpl si Serafín na konec.
Thëlias po něm loupl očima. "Spánek na chladném kameni je tradiční způsob zušlechťování rytířova těla i ducha."
"To jste včera říkal taky." potvrdil Serafín a podal mu misku s kouřícím pokrmem. "Jenomže dneska vypadáte na podchlazení."
Thëlias se zničeně svalil k plápolajícímu ohni před stanem. "To není správné! Vždycky jsem přesně znal a poctivě dodržoval všech sedmapadesát rytířských kodexů! A přitom…"
Sluha ho povzbudivě poplácal po rameni. "Nemůžete přece zachovávat úplně všechny. Ostatní to jistě pochopí!"
Thëlias mu věnoval mrzutý pohled. "Ale není to správné …"
Serafín si jen pomyslel, že otroctví taky není správné, ale nechal si to pro sebe. Počítal s tím, že po pár dnech jeho mladý pán ztratí iluze a bude stejně "čestný" rytíř, jako všichni ostatní.
V tom se však Thëlias napřímil a v jeho modrých bulvách se mu zalesklo odhodlání. "Ne, já to takhle nenechám! Připrav mi koně a vyrážíme!" rozhodl a počal se navlékat do zbroje. Pak si ale uvědomil, že to sám nezvládne a obrátil se na sluhu.
Serafín mu jemně odejmul hrudní plát. "A co nejdřív dojíst svou snídani?" Mladý rytíř si jaksi zapomněl uvědomit, že zahlazení jejich tábora, příprava koní a oblečení Thëliase do jeho zbroje, trvá trochu déle.
Modrooký bojovník se nad tím zamyslel. "Hmm, to je pravda."
Serafín ponechal rytíře jeho myšlenkám a dal se do práce. O něco později už seděli na koních. Thëlias měl krásného, šedého hřebce z nejlepšího chovu. Serafín jej doprovázel na hnědé kobyle s tmavou hřívou, která měla za úkol nést i většinu jejich vybavení. Jejich cíle byly jasné - Thëlias, jakožto dědic rytířského titulu svého otce, Jana Chrabrého z Elotonimineru, se vydal na svou první cestu za zásluhami, tj. zabíjením skřetů, orků, draků a podobné havěti z temných hor. Serafín, jakožto dědic údělu otroka po svém neznámém otci a matce, otrokyni Geraldině, jej musel chtě nechtě doprovázet a stále dokola poslouchat jeho úvahy o podstatě rytířství, které se Thëlias naučil v rytířské škole. Teď se však přiblížili k temnému lesu a Serafínovi svitla naděje, že jeho pán bude mít jiné věci na práci.
"Ha! Támhle!" vykřikl znenadání Thëlias a popohnal koně.
"Skřeti?" zavolal za ním Serafín.
"To nevím! Ale něco se tam pohnulo!" odvětil rytíř, seskočil z koně a s taseným mečem se vrhl do křoví.
Serafín se sklonil a snažil se prohlédnout temnotu. "Sire?" Ticho. Po krátké chvíli se však ozval Thëliasův výkřik. "Sire!" Serafín se vnořil do houští. Načež vyběhl ven a přivázal uzdy koní k větvi nejbližšího stromu. "Sire?"
"Pomoc!" zaúpěl Thëlias, potácející se mezi stromy a zakopávající o jejich kořeny. "Drak!"
Serafín naklonil hlavu na stranu a podařilo se mu zahlédnout útočníka. "Ehm, to je bahenní dráček, sire…" podotkl.
"Cože!?" Thëlias se snažil otočit a polapit svého trýznitele, kterýmž byla malá ještěrka se zakrslými křidélky, ale zato s pořádnými drápy, kterými Thëliasovi udělala už několik šrámů pod brněním. "Vždyť jsou prakticky neškodní…"
Serafín pohlédl na blízké hnízdo s modrými vajíčky. "Ehm, zřejmě je to zoufalá samice."
"Mě je jedno, co to je!" vypískl Thëlias. Dráček si zřejmě nějakým záhadným způsobem našel cestu do jeho kalhot. "Hlavně mi pomoz!"
"To se řekne, ale čím…" zabrblal Serafín.
"Jak to myslíš čím!?" zvolal Thëlias. "Nožem, dýkou, kopím, čímkoliv!"
"To je právě ten problém, sire." Sluha rozhodil ruce. "Otroci nemají podle kodexů právo vlastnit zbraně." Tohle sice pro rytířský doprovod neplatilo, ale Thëlias své ideály alespoň ztratí o něco rychleji.
"Ooouuuiiii!" zaječel Thëlias a padl na kolena, s rukama na určitých místech.
Serafín konečně popadl uschlou větev a zašátral rytíři pod pláštěm. Nahmatal dráčkův ocas a vytáhl ho ven. "Jen se vrať hezky k dětem, malá…" dodal a přišoupl ji klackem k hnízdu. Dračí maminka se po nich ještě otočila a s vyplazeným jazykem vydávala syčivé zvuky. Serafín pomohl sténajícímu rytíři na nohy. "Tím nám asi chce říct, že jestli se tu ještě někdy ukážeme, tak takhle dopadneme oba."
Rytíř krátké prohlédl trhliny na svém zdobeném oděvu. "Serafíne, odteď máš povoleno nosit zbraň."
"Díky, sire, ale co kodexy Vaší rytířské cti?"prohlásil s nápadnou uctivostí Serafín.
"Ostatní to jistě pochopí…" zabrblal Thëlias.
Netrvalo dlouho a oba jezdci pokračovali v cestě. Nebo spíše po cestě, která vedla kousek od nich. Thëlias zvedl hlavu a pohlédl k úpatí vysoké hory, jejíž vrchol bylo možné spatřit skrze větve stromů. "Serafíne, myslím, že jsme u konce naší cesty."
Sluha pohlédl na pěšinu, ukončenou skalnatým převisem. "Nemohu víc než souhlasit, sire."
"Ale ne!" odpověděl rytíř. "Tam nahoře jistě bude nejedna dračí sluj! A co bývá v dračích slujích?"
"Hmm, zima?"
"Ne, draci! A co hlídají draci!?"
Serafín se podrbal na hlavě. "Vždy jsem měl dojem, že jim jde spíš o soukromí…"
"Omyl!" usmál se Thëlias. "Jak s oblibou říkal můj učitel na rytířské škole, draci mají jistou slabost pro drahé kovy, zejména zlato!"
"No, na trhu s otroky se povídalo, že se nejraději živí lidmi s modrou krví." řekl si Serafín pro sebe.
"Hmm, teď jen přijít na způsob, jak vyšplháme nahoru…" hlasitě přemýšlel Thëlias.
Serafín se prohrabal v jejich cestovních pytlích a vytáhl lano. "Budu vás jistit, sire."
"Není třeba!" V Thëliasově tváři se opět objevil ten odhodlaný pohled horkokrevných mladíků. "Jak říká kodex rytířský, tuto část cesty musí bojovník překonat zcela sám!" Přikročil ke stěně a začal šplhat vzhůru. Cesta to byla namáhavá a vyčerpávající. Přesto ji Thëlias rád podstoupil, pod vidinou zářivého cíle. Jen několikrát si odpočinou na skalním převisu a při pohledu na krajinu pod sebou, snil o své rytířské budoucnosti. Byl už večer, když Thëlias zahlédl svůj cíl - tmavý otvor jeskyně. Zastavil se na dalším převisu a spokojeně si oddechl. Jeho snaha nebyla marná…
"Dobrý večer, sire." ozval se Serafínův hlas.
Thëlias se po něm překvapeně otočil. "Jak ses sem dostal?"
"No, napadlo mě, že je tady nahoře zima a budeme potřebovat stan. Tak jsem to obešel a našel tu starou stezku." Serafín uvázal koně a chystal se rozbít tábor.
"Ne, zadrž!" zastavil jej rytíř. "Jeskyně je přímo támhle. Zabiji draka ještě dnes!"
Sluha zvedl obočí. "A neberete to trochu hopem?"
Thëlias začal šplhat vzhůru. "Rytíř nemá čas na odpočinek!"
"Ach jo…" povzdechl si Serafín a začal šplhat taky. "Nechci si to vzít na svědomí."
Thëlias konečně dosáhl jeskyně a ocitl se v temnotě. "Hmm, podle ozvěny se to zdá rozlehlé." Popadl kámen a hodil jej dovnitř. Ozvala se rána a po ní šumění křídel. Thëlias tasil. "Pojď, nestvůro!"
"Pozor!" Serafín zrovna vyšplhal vzhůru a srazil svého pána k zemi. Nad nimi vyletělo hejno vyplašených netopýrů.
Rytíř vstal a oklepal si prach z pláště. "Budeme potřebovat pochodeň."
"To je zvláštní, že tu neleží nějaká zapomenutá…" odpověděl sluha a snažil se zadržet smích.
"Jak říkal můj učitel, pravý rytíř se nepotřebuje orientovat pouze díky zraku." odpověděl Thëlias a vydal se do temnot. "Au! Do něčeho jsem narazil."
"To budou krápníky, sire." upozornil jej Serafín, chytře se posunující podél stěny.
Po chvíli se Thëlias ozval znovu. "Mám dojem, že vidím slabý odraz světla."
"Jo, to člověk zjistí, když se orientuje pomocí zraku…" zabrblal Serafín.
Thëlias nahlédl do velké, osvětlené jeskyně. V její zadní části bylo něco, jako velký pokoj s postelí. V ní někdo očividně spal. "Princezna…" vydechl rytíř.
"Určitě?" zeptal se Serafín pochybovačně. "Co když jsme jen vlezli do jeskyně loupežníků?" Podle jeho představ byly princezny přecitlivělé slečinky, celý život úpěnlivě chráněné před stykem s vnějším světem. Což ovšem probíhalo hlavně v nejvyšších věžích hradů a ne zatuchlých jeskyních.
"Ale kde je ta strašlivá obluda?" přemýšlel rytíř.
"Zkuste ji zavolat, třeba se objeví…" navrhl Serafín a vstoupil do jeskyně. Postel měla velká nebesa. Na zemi ležely drahé koberce a zdobené polštáře. Mezi nimi stálo několik vysokých svícnů. "Ehm, haló?" oslovil postavu za poloprůhlednými závěsy.
"Žádný strach, má paní…" začal Thëlias, ale byl přerušen velkým šedivým drakem, který visel celou dobu na skalním stropě. Právě teď slezl dolů a se zájmem si ozbrojeného návštěvníka prohlížel.
"Ehm, sire? Asi bychom měli raději vycouvat…" zašeptal Serafín.
Thëlias přimhouřil oči a namířil na ještěra špičku meče. "Jsem tu, abych vás zachránil!" dodal směrem k posteli. Onu památnou větu vyslovil však poněkud hlasitěji, což mělo za následek, že drak radostně zařval a zaútočil na něj tlamou špičatých zubů.
Na posteli se ozval zmatený povzdech a žena s blond kadeřemi rozhrnula závěsy. "Co… kdo jste?" vykoktala.
"Tamto je rytíř sebevrah a tady jeho sluha!" odvětil Serafín, popadl princeznu za ruku, a zatímco drak vyrazil Thëliasovi z ruky meč, rychle ji vedl k východu.
"Ale on ho zabije!" upozornila princezna.
"S tím já bohužel moc nenadělám…" odtušil sluha. I kdyby měl Serafín zbraň a šťastnou náhodou by se mu povedlo rytíře zachránit, Thëlias by ho nanejvýš pochválil a jmenoval ho svým zbrojnošem. Což by nebyl podstatný rozdíl od jeho dosavadní situace.
"Serafíne!" Thëlias ležel na zemi, přimáčknutý drakovou přední tlapou. Serafín se otočil s nešťastným výrazem. Nerad toho dobrosrdečného chlapce zrazoval, ale měl velmi rád svůj život. "Zachraň princeznu!" dodal rytíř s nadějí v očích. Serafín jen smutně přikývl a pošoupl blondýnu do temného tunelu.
Tak se dostali ven a sešplhali (nebo lépe řečeno sjeli) po strmé skále dolů. "Vylítává to někdy ven?" zeptal se Serafín.
"Ten drak? Samozřejmě!" odpověděla princezna.
"Umíte jezdit?"
"Ano."
Serafín jí pomohl do sedla Thëliasova koně. U toho jej napadlo, že když už teď nemá svého pána, je svobodný a může si vzít i lepšího. Ale měnit to už bylo pozdě. Hřebec byl očividně šťastný, že na něm tentokrát jede člověk bez brnění. Stará stezka byla úzká a lemovaná občasnými výmoly, ale alespoň nevedla podél strmých srázů a propastí. Slunce zrovna zapadlo, když se ocitli v lese. Ale zpomalili teprve až za ním.
"Tady nás snad pronásledovat nebude." řekla princezna a zastavila koně u Serafínova boku. "Tedy, patří vám má vděčnost za záchranu, ale nebyl ten odvážný rytíř trochu…"
"Horkokrevný?" navrhl Serafín.
"Hloupý." dodala princezna. "Kdo to vlastně byl?"
"Rytíř, sir Thëlias Chrabrý." odpověděl sluha a podal jí ruku. "A já jsem Serafín, otrok rytíře Thëliase Chrabrého, syn neznámého otce."
Usmála se. "Snad bývalý otrok, hmm?"
On jí ho opětoval. "Když vypustíte ptáka z klícky, taky si na svobodu těžko zvyká. A jaké je Vaše ctěné jméno, madam?"
"Arcivévodkyně Irelthen, nejmladší dcera krále Josinoara. Dračí klenot a symbol míru." odpověděla.
Sledoval její vlasy, ozářené měsíčním svitem. "Tuhle tradici jsem nikdy nepochopil."
"Josinoar má ještě syna a další dvě dcery, které výhodně provdá. Díky mě si jen zajistil případné služby té obludy." vysvětlila. "Ovšem, nemyslete si, že jsem mu dělala zásobu na horší časy. Jen se na mě rád díval. To je taková podivná dračí záležitost."
"A vy? Byla jste se svým životním údělem spokojená?"
"Žertujete? Celý život jsem strávila na hradě v přepychových komnatách. V té jeskyni jsem žadonila o trochu čerstvého vzduchu a trávy pod nohama!"
"Mám vás doprovodit domů?" nabídl jí Serafín.
"Co myslíte?" zasmála se.
"Řekl bych, že vás váš drahý otec okamžitě pošle zpátky." odvětil.
"Přesně." přikývla. "Takže, co se někde utábořit a víc se seznámit?"
"Nebude vám vadit prostý stan a rytířská strava?"
"Ve vaší společnosti nikoliv, Serafíne Svobodný, můj zachránče."
Nad kopcovitou krajinou, nedaleko temného lesa, vysvitlo slunce. Arcivévodkyně Irelthen se probudila sama ve stanu a šla se shánět po svém chybějícím druhu, se kterým strávila noc. Našla ho venku, oděného v Thëliasových náhradních šatech. Brnění měl sice jen jedno, ale Serafín věděl, že se může kdykoliv vymluvit na loupežné přepadení nebo jeho opotřebovanost. S úsměvem se k ní obrátil.
"Co tomu říkáte, má drahá? Rytíř, sir Thëlias Chrabrý!" rozhodil rukama. "Jak vypadám?"
"Jako rytíř, sir Serafín." Složila si holé paže pod bradou.
Serafín se podrbal na hlavě. "No, ostatní to jistě pochopí…"






Nediv se- byly prázdniny a já měla čas xD